Každý sportovec v této akademii je mimořádná osobnost. Jeden je unikátní hlavně mimo svět běžného teenagera.
1. Jakube, sportovní střelba má několik disciplín, jaké střílíš ty a jak jsi se ke sportovní střelbě dostal?
Já osobně se již od začátku specializuji na sportovní střelbu z pistole. Lidé se mne hodně často ptají, že když jsem pistolář, jestli bych dokázal střílet také z brokovnice a pušky. Asi bych něco trefil, ale na olympiádu by to rozhodně nebylo. Ač se to nezdá, jsou mezi tím obrovské rozdíly.
Ale zpět k tématu. Já sám se označuji jako „mířenkář“, střílím tedy pouze ty mířené disciplíny, které nejsou náročné na čas, ale naopak u nich velmi záleží na preciznosti – sem patří všeobecně známá vzduchová pistole na 10 metrů, sportovní pistole na 25 metrů a libovolná pistole na 50 metrů, která se označuje jako královská disciplína pistolové sportovní střelby. Přece jen – šedesátkrát trefit vajíčko na takovou vzdálenost z pistole s otevřenými mířidly a jednou rukou není zas tak jednoduché. Pak existují ještě disciplíny jako standardní a rychlopalná pistole, ale tam jde hodně o čas, kdy musím vystřelit pět ran někdy dokonce jen za čtyři sekundy, a to není nic pro mne. Taky jsem to zkoušel kdysi střílet, ale moc mi to nešlo a ani mě to nebavilo – proto jsem zůstal u těch mířených.
Ke sportovní střelbě jsem se dostal velmi zajímavou cestou. Když jsem byl malý, překvapivě mne armáda ani vojáci moc nezajímali. Změnilo se to však v nějakých 12 letech, kdy jsem zjistil při vytváření vlastního rodokmenu, že v něm mám poměrně hodně vysokých vojenských důstojníků. Armáda mne od té doby začala velice interesovat a k ní neodmyslitelně patří i střelba. Naši mi koupili k narozeninám poukaz na zážitkovou střelbu, což jsem s velikým nadšením přijal. Střelba mne okamžitě uchvátila, a protože jsem v té době končil s golfem, naši chtěli, abych dělal nějaký sport, ideálně stejně nenáročný na pohyb, protože jsem prostě nemehlo. Zavolali tedy do Plzně, jestli by nebylo v nějakém střeleckém klubu místo. Nejdřív se mne snažili protlačit na pušku, kde mi ale bylo řečeno, že jsem již příliš starý. Ale ve stejné době se rozjížděla první pistolářská mládež v plzeňské Dukle pod vedením pana trenéra Pavla Kužvarta, ke kterému jsem tak nastoupil. No a u něho jsem velmi spokojený až doteď. A doufám, že ještě velmi dlouho budu. (se spokojeným úsměvem)
2. Máš už za sebou i několik velkých úspěchů, můžeš nám prozradit, kterých si vážíš nejvíc a kam bys zařadil účast na světovém poháru v Mnichově, odkud ses nedávno týdny vrátil?
To je těžké říci, kterého úspěchu si vážím nejvíce – za každým z nich je určitá příprava a příběh. Pravděpodobně se ale jedná o třetí místo na závodu juniorských olympijských nadějí, který se konal minulý rok ve slovenské Nitře. Do finále jsem šel, pokud si dobře pamatuji, jako osmý (pozn.: do střeleckého finále postupuje osm nejlepších střelců kvalifikace). Šel jsem tam pouze s tím, že si ho vyzkouším, ani jsem nebyl příliš nervózní, jak je u mne velmi dobrým zlozvykem. Vypadl první střelec a já byl rád, že jsem neskončil poslední. Potom jsem chtěl skončit alespoň pátý, aby to nějak vypadalo, ale nakonec jsem to dotáhl na třetí místo. Porazilo mne jen rusko-ukrajinské duo velmi kvalitních střelců, které dodnes potkávám na mnoha mezinárodních soutěžích.
Pro mne nezanedbatelným úspěchem jsou však také dvě zlaté medaile z Letní olympiády dětí a mládeže 2017 v Brně. Ani jsem nedoufal, že tam pojedu; měl tam jet můj kamarád, který střílí lépe, ale odvolali ho na mistrovství světa a já jel do Brna jako náhradník. Nakonec to byl snad nejlepší střelecký týden, který jsem zažil. Atmosféra tam byla naprosto úžasná, skoro jako na „velké“ olympiádě včetně televizního přenosu. Ve finále jednotlivců jsem vyhrál s drtivým náskokem, avšak finále mixů jsme vyhráli o pouhý jeden bod, ale o to větší jsem měl z toho zlata radost. Zvláště, když jsem si tam vlastní vinou způsobil technickou závadu na zbrani, kvůli čemuž jsme byli jednu chvíli dokonce poslední. Od té doby si na (ne)utažené bomby dávám pozor. (směje se)
Samozřejmě, že každý se ptá na umístění na mistrovství České republiky, na kterémžto závodě dobré umístění zní nejlépe. Zatím jsem držitel tří individuálních a tři týmových titulů mistra republiky, ale nějak extra to neprožívám. Jedině bych chtěl nyní v září obhájit titul v disciplíně libovolná pistole, protože bych byl držitelem titulu v této královské disciplíně tři roky po sobě a to už by něco znamenalo, i když zatím jen v dorostenecké kategorii.
Ohledně mé účasti na světovém poháru v Mnichově – nejedná se o žádné perfektní umístění ani výsledek, ale myslím si, že je to pochopitelné, protože to byl zatím můj největší závod, který jsem psychicky nezvládl. Přece jen střílet se 140 nejlepšími střelci světa, medailisty z olympijských her a dalšími „machry“, není jen tak. Na konci června se zúčastním mistrovství světa juniorů v německém Suhlu, a tak doufám, že nervozita alespoň zčásti opadne a já budu mít možnost zastřílet nějaký kvalitní výsledek a snad, když bude to štěstí, budu mít i nějaké pěkné umístění.
3. Krom toho, že skvěle střílíš, o tobě vím, že jsi i mimořádným studentem gymnázia v Blovicích a děláš celou řadu zajímavých projektů, jaké to nyní jsou a jak vše dokážeš vlastně skloubit?
Mimořádný jsem rozhodně, zvlášť pokud se podíváme na moji absenci ve škole. (směje se) Ne, opravdu jsem v současné době zapojený do velkého množství různých projektů. Mezi nejdůležitější z mého pohledu patří projekty zaměřené na jadernou chemii, kterých se účastním již dva roky v součinnosti s pražským ČVUT, kam bych chtěl jít po střední škole studovat. Je to úžasné spolupracovat s kapacitami svého oboru z celého světa, i když si mezi nimi připadám jako negraduovaný zajíc poněkud divně. Dalším zajímavým projektem je například moje členství v místním klubu vojenské historie, se kterým se podílíme například na organizování plzeňských květnových Slavností svobody.
Mimo toto všechno mám ještě dva pracovní úvazky, a to u pražského Národního institutu pro další vzdělávání, příspěvkové organizace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kde pomáhám s projekty věnujícími se talentovaným středoškolákům. Svůj druhý úvazek mám u Akademie věd ČR, konkrétně v Ústavu pro hydrodynamiku.
Je toho opravdu spoustu a skloubit toto všechno je opravdu velmi těžké. Ale jak říká můj trenér: „Vše je o prioritách.“ V současné době je střelba nejvýš, potom trochu níže jaderná chemie a pak ty ostatní věci. Většinou se to nějak skloubí, i když jsou týdny, kdy žiji ze dne na den a modlím se, že to dopadne dobře, všechny deadliny dodržím a všechno stihnu dodělat.
4. Sportovní střelba je více technický než fyzický sport, myslíš si, že služby AIS jako fyzioterapie, kondiční trénink nebo analýza objemu tréninku může zlepšit sportovní výkonnost i u tak technického sportu?
U základů střelby jsou podstatné právě ty technické věci jako je míření, spouštění a držení. Se stoupajícími výsledky je však nutné hledat i ty nejmenší chyby a posouvat se dál, a to podle hesla mého trenéra, že „dokonalost není maličkost, ale je v maličkostech“. S oblibou také říká, že až budu na olympiádě, bude záležet i na tom, jestli si před závodem dám kuřecí, nebo vepřový řízek. (směje se)
Neříkám, že jsem už v takovém extrému, ale opravdu již musím začínat hledat i takové maličkosti, které by mi přidaly byť i bod v celém závodě. Z minulosti vím, že když jsem absolvoval jednou týdně kondiční trénink, výsledky šly nahoru. S touto vidinou jsem také do Akademie šel, takže si troufám říci, že kondiční trénink i fyzioterapie mi s výsledky (a nejen s nimi) pomohou – a to i přes technický charakter sportovní střelby jako sportu.
